Řeč koně
Tento koník vždy zůstane v mém srdci. Když jsem jednou přijela na statek a šla jsem se podívat do stáje, byl tam on...krásný ryzák, byl to 16tiletý Hannoverský valach. Byl ve zuboženém stavu, podvyživený, kost a kůže. Bylo to strašný, ale jeho oči byly krásný, tmavý a já z nich nemohla spustit ty svoje. Pořád jsem si ho prohlížela, když potom přišel jeho majitel a něco mi o něm řekl. Prý byl Dejvid v jedné stáji, kde stál celý 3 roky (nevím to přesně, už si nevzpomínám), prý vůbec nechodil ven a dostával minimum žrádla. Bylo mi ho strašně líto. Když jsme ho pustili do ohrady a já ho viděla v pohybu, byl to krásný pohled i přesto, že byl v tak hrozném stavu. Jednou mi jeho majitel řekl, že chodil závodně parkury, chtěla jsem si ho vyzkoušet, tak jsem se zeptala majitele a on řekl, že můžu... Šla jsem si ho tedy nasedlat a pak jsem si na něj konečně sedla, měl úžasný a pohodlný chody, dokonce jsem si s nim skočila i malý křížek. Po několika dnech jsem tam jela s moji kamarádkou a spolužačkou Katkou Krňávkovou, se kterou jsem hodně velká kamarádka. Chtěla Dejvida vidět a když jsem ho pustila do ohrady, tak jen stál a koukal. Já jsem chtěla, aby aspoň klusal, ale on nic. Šla jsem tedy pro bič a stoupla jsem si do prostřed ohrady. A to byl ten okamžik, na který nikdy v životě nezapomenu! Začala jsem mávat s bičem a on se rozklusal a potom i rozcválal. Co mě naprosto upoutalo, bylo to, že on měl k dizpozici celou ohradu, ale on chodil jen kolem mě, jako by se chtěl dobrovolně lonžovat, ale bez jakýchkoli pomůcek... Vůbec jsem to nechápala, a tak jsem pokračovala, když se potom sám automaticky otočil ve cvalu a začal cválat na druhou ruku, tak jsem čekala, že pobeží jinam, ale on stále byl na kruhu. Stále jsem a doslova koukala s otevřenou pusou... Zahodila jsem bič na zem a nevěřícně se koukla na Katku, ona také nechápala, když jsem se podívala zpátky na Dejvida, tak jsem jen viděla, jak se otáčí ke mě a pomalu se rozchází... Čekala jsem, co bude dál, on přišel až ke mě a začal se o mě otírat a mazlit se semnou, byl to krásný pocit. Hned jsem šla za Katkou, aby jsem ji řekla, co si myslím, ale Dejvid mě následoval. Bylo to nádherný, když jsem s Katkou mluvila, tak jsme se shodly na tom, že mi teď Dejvid důvěřuje. Byla jsem strašně šťastná, protože to bylo poprvé v životě, kdy jsem se cítila tak, jako tenkrát. Po několika měsících jsem se dočetla o Montym Robertsovi a jeho metodě Joint Up a hned mi to došlo, Dejvid se nechal NAPOJIT. Od té doby, tuto metodu používám na každém koni se kterým chci něco dělat. Kdyby nebylo Dejvida, tak asi nevím o koních tolik, co teď. V této metodě jsem se za těch pár let zdokonalila a jsem ráda, že ji umím. Ještě na koně používám Pareliho hry, které jsou taky důležité. Tímto bych chtěla poděkovat nejúžasnějšímu valáškovi, na kterého nikdy nezapomenu, DÍKY DEJVIDE!
Dejvidek, když byl v tak hrozném stavu
Komentáře
Přehled komentářů
pěkný příběh,kromě toho že když za tebou kůň přijde a začne se o tebe otírat,rozhodně to neznamená že ti důvěřuje,ale že jsi pro něj strom o kterej se chce podrbat.takže skoro nic.kdyby jsi tam napsala že se zastavil od tebe v určité vzdálenosti a ty jsi za ním došla a podrbala ho,bylo by to rozhodně lepší.
Krásný a smutný
(Martex, 30. 1. 2007 12:15)Ahojik krásnej příběh, škoda, že tak smutnej...:-(
...
(silva, 11. 8. 2010 10:30)